Odhodlané
Sebevědomá
Kam jsoucnost má sahá,
všadem rozlíná se,
cestou se spřádá,
a znovu rozbíhá se,
tou hmotou jasu,
Světem bez hranice,
mým srdcem zhojeným,
zimy bez vánice,
co žahala mě v tváři.
Dni, vítám tě,
v tvé záři,
jež neuhasne.
Mám přesvědčení jasné,
cestou,
i když klikatící,
ňkdy prázdnem hlaholící,
kde proutky stlelé,
kročím se drolí...
Již nečekám,
na cestu dvojí,
co svazovati chtít se.
Jen, co hledíc,
do Měsíce,
kam jsoucnost má sahá,
i jím rozlíná se.
Již kráčím sobě.
Hvězdám vstříce...